Pořad byl vysílán dne 22. 02. 2020 na stanicí Radio Opole (PL) a v repríze dne xx. xx. 2020 naa Radiu Bohemia (CZ).

V Česku s polským slovem "szukać" ("hledat") nepochodíte, "čerstvý" chleba, jinak než v Polsku, je "svěží" ne "starý", české jahody jsou polsky "truskawki" a "jagody" jsou české "borůvky".

Čeština skrývá více záhad. Na to, čím se naše řeči liší, čemu se vzájemně smějeme, se redaktor Rafał Nosal ptal člověka, který jak o Češích, tak i o Polácích, ví opravdu hodně. Hostem tohoto pořadu Most je pan Jarosław Radiměřský - soudní tlumočník češtiny v Polsku.
„Oba jazyky jsou si jako slovanské řeči příbuzné, takže Polákům připadá hodně českých slov jako zkomolená a změkčená polština, což platí opačně“, vysvětluje tlumočník. „Češi slyší naši řeč a zdá se jim, že vyslovujeme zkomolená česká slova. Pokud se obě strany dostanou do kontaktu, jsou si již vědomy těch základních pastí, tj. slov, která znějí stejně, avšak v druhém jazyce znamenají něco docela jiného. Termín havárie má například v češtině ekvivalent porucha, což Polákům zní směšně.
Jsou i nevinná slova, která udělají v kontaktech zmatek. Třeba názvy měsíců jsou v češtině a polštině s výjimkou listopadu úplně jiné. Květen označuje v češtině pátý měsíc v roce, zatímco polský kwietnia je v češtině duben. Vzpomínám třeba na situaci, kdy byl český starosta v pohraničí zaskočen tím, že autobus Poláků, kteří byli pozváni na stavění máje přijel i s orchestrem o měsíc dříve. Zopakovali si to, přijeli i na ten správný termín.
Zábavné je slovo bezcenný, v polštině je podobný výraz bez cenny. Zní to skoro stejně, ale význam je naprosto opačný. Co je bezcenné pro Čecha, nemá hodnotu, je to k ničemu, pro Poláka to má naopak tak velkou hodnotu, že to nelze docenit. Příklad: jednou jsem na jedné velké výstavě prováděl českou ministryni kultury, byla tam socha z lipového dřeva z 15. století. Přítomným Polákům jsem tlumočil slova kurátora výstavy, který ji charakterizoval jako bez cenny. Ministryně se vůči tomu rázně ohradila a stím, že socha má naopak nedocenitelnou hodnotu. Musel jsem jí vysvětlit rozdíl ve významu polského a podobného českého pojmu.
Češi se nám posmívají, že šustíme. Ano, šustíme, dále se pozastavují nad naším onikáním. V češtině se vyká, což ve tvaru množného čísla vyjadřuje úctu k druhé osobě. Čeština onikání nepoužívá, je to pro Čechy archaismus. Je to problém i pro překladatele. Např. když se překládá z polštiny nějaký návod, ve kterém jsou jednoduché věty typu vemte nebo udělejte, je to pro Čechy ta uctivá forma. Je i takový český vtip, který české slovo dvojstup překládá jako ´pan neviděl pana´. Smějí se tedy tomu pánovi. S tím, že v Polsku jsou samí páni.
Jsou i jiné rozdíly, např. české slovo prst znamená v polštině palec, takže ptá-li se Polák Čecha, kolik má palců, ten odpovídá, že čtyři, zatímco Polák jich má deset.
Docela velké jsou mentální rozdíly. Jak Poláci na Čechy, tak Češi na Poláky se dívají trochu spatra, příslušníci obou národů si často myslí, že jsou lepší než ti druzí. Těžko to však zobecňovat. Faktem však je, že život v Česku je trošku pomalejší, Češi umí lépe oddělit veřejný a soukromý život. Vrátím se k tomu oslovování. I do Česka proniká z angličtiny zvyk rychle si s někým tykat. Ale Češi opravdu více rozlišují čas trávený v práci a dobu volna. Je to vidět i v práci – a znám to i z velkých firem – že lidé spolu komunikují uctivě, vykají si a dále ještě ta zajímavost, že při oslovování používají tituly, což je zvyk z doby Rakousko – Uherska. Říkají si „pane inženýre, paní magistro“ a podobně. Je to oficiální, do osmdesátých let byl akademický titul součástí příjmení, nyní je to volitelné, lze si to zapsat, ale není to povinné. Takže hodně Čechů má titul zapsaný v osobních dokladech, v práci si vykají, ale když odejdou z práce, jdou spolu třeba na pivo.

Celý pořad si můžete vyslechnout ZDE