Pořad byl vysílán dne 08. 02. 2020 na stanicí Radio Opole (PL) a v repríze dne 11. 02. 2020 naa Radiu Bohemia (CZ).

Česká kinematografie patřila k průkopníkům 10. múzy ve světě. V 30. letech 20. století disponovala jedním z nejmodernějších filmových ateliérů v Evropě. Je ale třeba mít na paměti, že hodně uměleckých úspěchů v tomto uměleckém oboru představují díla občanů dvou národů.

Po několik desítek let žili Češi a Slováci v jednom státě. Podle v Polsku kolujícího rčení "český film" jde o film, ve kterém se nikdo neorientuje. Takové hodnocení si Češi vysloužili v důsledku toho, že ve svých filmech často používali prvky grotesky, absurdity a nadsázku. I vážné produkce jsou okořeněny směsí výše uvedených prvků a tak vzniklý děj umí současně překvapit, pobavit a nutit k přemýšlení.
Poslechněte si rozhovor o české kinematograii s Darkem Romanowským.
„Poláci mají české filmy rádi podobně jako české pivo. To, že jsme sousedé a žijeme tak blízko sebe, ovlivňuje vnímání kultury souseda. Čím blíže k české hranici, tím ten pocit sounáležitosti a a sympatie posiluje. Sám jsem příkladem toho čechofila, který vyrostl nejen na českých animacích pro děti, nejen na českých televizních seriálech a nejen na českém pivě, ale i na českém filmu“, říká úvodem rozhovoru Darek Romanowski.
„Když se dívám na historii českého filmu, vidím velkou podobnost s dějinami polského filmu. Obě kinematografie datují své začátky od druhé poloviny 19. Století, kdy vznikaly první krátké filmy. Po získání nezávislosti v roce 1918, kdy se obě země staly nezávislými státy, rozvíjely kinematografii ve velkém. V Polsku nebylo tak velké filmové studio jako Barrandov v Praze, ale vznikaly tématicky podobné filmy, dnes bychom je označili za romantické komedie. Také historické filmy, adaptace děl domácí literatury. Po válce došlo v obou zemích ke znárodnění filmového průmyslu a následky byly podobné – tvůrci usilovali o nalezení cesty ven, aby mohli ukázat publiku své vidění světa. Nová filmová škola v Polsku se datuje od října 1956, tedy dříve než v Česku. Potom se však v druhé polovině šedesátých let v Česku vzedmula tzv. československá nová vlna, reprezentovaná generací mladých režisérů, absolventů pražské FAMU, kteří si záhy vydobyli prestiž. Získávali ceny nejen doma, ale v některých případech i v Americe.
Filmy Miloše Formana Lásky jedné plavovlásky a Hoří má panenko jsou kultovní díla, kterým rozumějí na celém světě. Ve stejné době vznikl oscarový film mladého Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky, film Věry Chytilové Sedmikrásky, dílo Jana Němce Démanty noci či Intimní osvětlení režiséra Ivana Passera. V Polsku dobře známe i jméno původně scénáristy, později také režiséra Jaroslava Papouška, který natočil trilogii o rodině Homolkových.
Začali jsme vysokou kulturou, mluvili jsme o režisérech. Ale v Polsku se dlouhá léta používá takový pejorativní pojem „český film“, což pověsti českého filmu škodí. Má to znamenat, že jde o film nesrozumitelný. To je ale chybné, protože český film má skutečně světovou úroveň. To hodnocení je dáno tím, že Poláci nerozumí specifickému českému humoru, který je často absurdní, jindy autoironický. V polských filmech šedesátých či sedmdesátých let něco takového nenajdete. Jedinou výjimkou mezi polskými filmaři byl snad Andrzej Munk, který měl podobné vidění světa a dokázal se tímto způsobem umělecky projevit, použít autoironii, takový pohled do zrcadla. Ne proto, aby se sám sobě posmíval, ale ukázal své problémy, vady, to, že je často problémem v realitě nalézt sám sebe.
Polští diváci v té době nerozuměli tomu, že se lze posmívat či zpochybňovat vážné věci. Češi ukázali, že o vážných a bolestných věcech, i těch nejdůležitějších věcech, lze mluvit s úsměvem. To, co Poláky dostávalo na kolena, bylo v Česku směšné, co v Polsku dělalo velký dojem, bylo v Česku přijímáno výrazně civilněji a s ironií.“

Celý pořad si můžete vyslechnout ZDE