Pořad byl vysílán dne 16. 03. 2019 na stanicí Radio Opole (PL) a v repríze dne 19. 03. na internetovém rádiu Bohemia (CZ).

Jsou Češi národ ateistů? Odpověď na tuto otázku hledáme ve Zlatých Horách. Kurátorem tamní svatyně Matky Boží Opatrovnice je Polák, kněz Mariusz Banaszczyk. Mluvíme s nim o historii tohoto výjimečného místa. Vracíme se do dob, kdy po místu kultu nezbyl ani kámen a do doby průběhu jeho obnovy, za kterou stáli místní obyvatele.

Zjišťujeme, zda Češi, obdobně jako Poláci, prožívají dobu Velkého půstu, jak se připravují na svátky Velikonoční, a zda si minulou středu nechali posypat hlavu popelem. Pozveme Vás i k nejdůležitějším událostem, které se budou konat v tomto krásném místě.
Zlaté Hory jsou na Opolsku velmi dobře známé. Místo má třicetiletou tradici, ale pokud bychom sem přijeli před dvaceti lety, uviděli bychom jenom louku v lese a kříž, který je teď za kostelem.
Minulý rok zde slavili výročí tří set let od povýšení prvního obrazu Bohorodičky. Lidé tehdy přicházeli k tomuto obrazu, modlili se u něj a byli údajně i uzdravováni. I dnes zde lidé nejčastěji prosí o zdraví nebo uzdravení. Časem toto místo lákalo stále více lidí, až zde v polovině 19. Století místní farář postavil kostel, u něj byla restaurace pro poutníky a kolem čtyřiceti kaplí. Byla zde i křížová cesta. Zdejší poutní místo navštěvovalo ročně 80 až 100 tisíc poutníků. Podle historických zdrojů to bylo třetí nejnavštěvovanější poutní místo ve střední Evropě. Ve Slezsku tedy rozhodně nejnavštěvovanější místo. Je třeba si uvědomit, že to množství poutníků se sem dopravovalo jinak, než je tomu dnes, kdy mají k dispozici auta a hromadnou či veřejnou dopravu. Tomu byla přizpůsobena i infrastruktura místa. Lidé museli mít kde přespat, kde se najíst. A protože cesta byla daleká, hleděli poutníci přítomnost v místě i více využít, navštívit kaple, projít křížovou cestu a podobně.
Po druhé světové válce se situace radikálně změnila. Církev byla v Československu komunisty pronásledovaná více než tomu bylo v Polsku. Usilovali o to, aby místo úplně zničili a tradice zanikla. Dalším faktorem, který ke snaze o zničení tohoto poutního místa přispíval bylo to, že zde byli shromažďováni odsunutí sudetští Němci, kteří byli věřícími katolíky a postavili toto sanktuárium a ostatní kostely, které jsou opravdu obrovské. Pro to, aby se postavil velký kostel je třeba velké komunity.
Poutní místo vadilo zejména proto, že je navštěvovalo tolik lidí. Pro komunisty to byl problém, který „vyřešili“ po svém. Využili toho, že jde o místo s výskytem polymetalických rud a na poutní místo zakázali vstup z „bezpečnostních“ důvodů. Vstup byl v padesátých letech zakázán naprosto, takže se zde nekonaly žádné náboženské obřady. V sedmdesátých letech se rozhodli všechno zbourat. Záměrem bylo dosáhnout toho, aby nic nesvědčilo o tom, že zde byl kostel a poutní místo. Skoro se jim to povedlo. Zbyla zde jen louka, rostla zde tráva. Totálnímu zapomnění zabránila skupina pamětníků z řad místních občanů, kteří v důsledku strachu z pronásledování konali noční klřížové cesty. Začali na Velký pátek, později je konali každý první pátek v měsíci.
Přelomem bylo umístění těžkého kovového kříže na místo, kde stál bývalý kostel. Kříž přineslo na místo v noci osm mužů. Dnes stojí za kostelem, od něhož k němu vede stezka.
Polský duchovní správce Mariusz Banaszczyk jej nazývá křížem víry.

Celý pořad si můžete vyslechnout ZDE