Pořad byl vysílán dne 17. 11. 2018 na stanicích Radio Opole (PL) a Radio Kostka (CZ).

Jeden z říjnových pořadů byl věnovaný ženám žijícím v Opolském vojvodství. Mluvily o tom, co je pro ně důležité, co jim dělá největší problémy, jak lze měnit svůj život a kde hledat podporu.

Tentokrát byly k rozhovoru pozvány ženy žijící v České republice: učitelka a malířka v důchodu, majitelka kavárny a mladá odbornice na turistiku.
Vyprávěly o sobě, svých životech, snech a problémech. O tom, do jaké míry se mohou realizovat jako ženy, zda mají čas pro sebe, pro to aby se postaraly o svoji psychiku a krásu. Co je pro ně v životě důležité? Jak si organizují svůj čas a do jaké míry se podobají nám Polkám?
Rozhovory překládala paní Agnieszka Więckowska, pracující v Jeseníku,.
Tady jsou jednotlivé příběhy:
„Jmenuji se Dana Akritidisová, jsem maminka, učitelka a teď v důchodu jsem malířka. V minulosti jsem šila, upravovala se a i další podobné činnosti jsem dělala v noci. Upravená jsem vždycky byla, ale nestíhala jsem to dělat na prvním místě. Tam byly především děti, potom práce a následně také domácnost, kterou jsem musela vést a všechno kolem zařizovat – nakupovat, vařit, prát, žehlit, umývat okna… Malovala jsem v noci, ale teď mám čas i ve dne. Mou tvorbu naplňuje zdejší jesenická příroda, vztahy, barvy… Malování mne zajímalo už od pět let a vždycky jsem chtěla být malířka. Nyní mám konečně čas věnovat se mu naplno. Kromě toho jsem ovšem vždycky usilovala o to, aby moje děti neodešly do světa, takže moje děti bydlí v Jeseníku. Každé z nich má svůj byt, svoje zájmy. Vzájemně si do života nezasahujeme. Máme se však velmi rádi.“
Druhou zpovídanou ženou je Eleni, jejíž tatínek byl Řek pocházející z rodiny, která do tehdejšího Československa přišla v padesátých letech minulého století.
„Na severu Moravy, v Sudetech, je silná řecká menšina. Řekové sem přicházeli po skončení občanské války, která probíhala v letech 1938 – 1950. Provozuji kavárnu Ennea, ale vyhýbám se slovu byznys, protože ta práce je mi blízká, dávám do ní své srdce. Splnila jsem si svůj sen, ale zároveň jsem si vyřešila živobytí u nás na Jesenicku. Jsem vlastně vystudovaná novinářka. Zajímavé je, že mít kavárnu je snem mnoha žen, se kterými se bavím. Ta práce spojuje hodně ženských vlastností – o někoho se starat, udělat mu příjemně. Na druhé straně se to podaří jen málokteré, protože je to neuvěřitelná řehole. Není to žádná legrace. Podmínkou úspěchu je sebevědomí a sebedůvěra, které mi byly vštěpovány již v rodině. Teď nechci mluvit o vzhledu, protože ten pro mne není důležitý. Podstatnější pro mne je, jací lidé jsou mými hosty a co přinášejí mně i jiným. Stejně tak je pro mne důležitý partner, který mne ctí, přijímá takou jaká jsem. Jsem pro něj prostě žena. Nemohu tady být nekritická. Stejně jako jiné ženy se potýkám s mediálně podporovaným ideálem krásy, který ale skutečnosti moc neodpovídá. Sama mám dceru, která teď začíná dospívat a už vidím, že celá rodina bude hodně pracovat na tom, aby si upevnila sebedůvěru na vlastním základě, na tom, jaká je. Všechno to má jednoho společného jmenovatele, kterým je láska.“
Lucie Tenekedzi pracuje v informačním centru Katovna a má dlouhou pracovní dobu, někdy i do pozdního večera. Má vůbec čas pro sebe?
„Práce mne baví, mám ji ráda a proto ty hodiny, které v nístrávím, pro nejsou žádným trestem, zužitkuji jej velmi dobře. Žiji sama a můj život je z devadesáti procent mojí prací ovlivněn. Není to však tak, že bych byla workoholik, ve svém volném čase kreslím a maluji, také ráda cestuji. Chodím na procházky – Jeseník je krásné místo, kde máte do dvaceti minut les, prakticky za domem. Kdybych však měla rodinu, byla by na prvním místě ona a kdybych měla děti, starala bych se o ně, o to, aby byly šťastné. Rodinu je třeba ale nastavit tak, aby v ní byla harmonie, rovnováha. Pokud je něco v disharmonii, nemůže to fungovat dobře.“

Celý pořad rádia Opole si může v českém jazyce vyslechnout ZDE