Pořad byl vysílán dne xx. xx. xxxx na stanicích Radio Opole (PL) a Radio Kostka (CZ).

Po studiích se Aleksandra rozhodla odcestovat do ČR. Bydlela u českých známých a učila se od nich češtinu. Na nějakém mejdanu potkala Tomáše, kterého znala z dřívějška. Začali randit, chodit do kina, do restaurace, na koncerty. Pomáhal jí s problémy spjatými s žitím v cizí zemi.

A přes jazykovou bariéru si začali vzájemně rozumět jako málokdo. Po roku a půl společného života Tomáš požádal Agleksandru o ruku a u toho citoval slova Edvarda s filmu Stmívání: „Aleksandro, Małgorzato. Slibuju, že tě budu milovat navěky. Jeden každý den věčnosti. Vezmeš si mě?". Pořad MOST byl přítomen na jejich polsko-české svatbě. Byli jste někdy na polsko – české svatbě? Dnes na ní v každém případě budeme.
Alexandře od dob, kdy navštěvovala lyceum, říkají krátce „Sandra“.
„Přátelíme se už od střední školy,“ vypráví Sandra. Potom vzájemný kontakt přerušili a znovu se sešli při práci pro jednu velkou společnost, kde mezi nimi přeskočila jiskra.
Společně žijí v České republice. Sandra ji má za krásnou zemi. Poznamenává, že Češi žijí jinak než Poláci, je to jiná mentalita. Nyní, až se všechno po svatbě zkldní, plánují návrat do Ostravy, kde budou nadále žít a pracovat.
„Za dobu co jsme spolu jsem poznal hodně Poláků,“ říká Tomáš. Naši přátelé nám fandí. „Ty vztahy mezi přáteli jsou v Polsku jiné než v Čechách,“ pokračuje. Vypráví o tom, že když nás navštívil manželčin nejlepší kamarád, řekl Sandře ať jde spát a my si spolu vypijeme vodku. Komunikovali rukama nohama a k ránu, když Sandra vstala a šla připravovat snídani, automaticky po svém zvyku všechno překládala. Kamarád jí však oznámil, že překládat nemusí, protože všemu rozumí.
Podobně Sandra. Češtině se musela dlouho učit, ale protože v Česku žila, chodila nakupovat, dívala se na televizi a podobně, znalost jazyka přišla přirozenou cestou, z nutnosti. „Když jsem někde ve městě a slyším mluvit Poláka a Čecha, slyším jenom jeden jazyk,“ říká. S rozlišením toho, zda se mluví polsky nebo česky nemá problém, tak dobře oběma jazykům rozumí. „Horší to je, když mi volá maminka, něco říká a já se zarazím a říkám si: jak to bude česky?“
Jazyková bariéra prostě není pro Poláky a Čechy, kteří se do jazyka sousedního národa zaposlouchají a po jisté době praxe mu začnou rozumět, problém. Dorozumí se.
Pro Tomášova polského přítele bylo šokem, když ho o rok starší Tomáš požádal, aby se stal jeho kmotrem při vstupu do katolické církve. Ateista Tomáš vycítil, že pokud má být přijat polskou komunitou, je třeba, aby přijal víru. A protože první potřebnou věcí je právě křest, podstoupil jej.
„Polská svatba se liší od české mj. tím, že je na ní mnohem více jídla,“ poznamenává Sandra. Na české svatbě je menu poměrně jednoduché – polévka, hlavní jídlo, nějaký dezert a to je vlastně všechno. Na polské svatbě je devět druhů masa, řada příloh, třeba brambory, noky, saláty. Čeští hosté jsou už plní a to netuší, že bude následovat večeře. „Třeba teď kamarádka říkala, že víc nesní a když jsem jí řekla, že budou ještě tři večeře, tak prohlásila, že jsme se zbláznili,“ konstatuje. Ale není tomu tak, to je prostě polská tradice.
Češi mají rádi pivo, proto objednali i barmanku. Kromě vodky je tedy na svatbě možnost napít se piva, jsou tu nějaké ty koktejly, takže výběr je poměrně velký.
Protože snoubenka Sandra je Polka, musí být svatba tam, odkud pochází. To se nezdá být jako problém, ale zvyky jsou přece jen místo od místa jiné. V okolí Prudniku, kde má rodinu, třeba není zvykem, aby ženich krmil během prvního jídla nevěstu. Ale trošku dále, ve slezském vojvodství, u Těšína, je to tradice. Takže tady se tradice prolnuly.
Tomáš k tomu dodává, že polská svatba je velkolepá a nedovede si představit něco většího. V Čechách tomu tak úplně není. Zvyky jsou prostě různé. Vypráví, že jednou byl na polsko – nizozemské svatbě a konstatuje, že šlo o dva různorodé světy. Pro Holanďany byla každá etapa polské svatby překvapující, což ale v případě Čechů neplatí, protože odlišnosti jsou malé, nevýznamné.
Dokládá to i průběh svatby. Zpočátku se k sobě strana nevěsty a ženicha chovali s jistým odstupem, jak však čas plynul a začali spolu komunikovat, hranice mizely. „Myslím, že ke konci budeme všichni bratři a sestry,“ míní Sandra.

Celý pořad s můžete poslechnout ZDE