Přehled pořadů

Projekt Most – polsko česká spolupráce redakcí se uskutečňuje v období 1. 1. 2018 – 31. 12. 2020 a obsáhne celkem 144 rozhlasových relací z nejrůznějších oblastí života polsko českého příhraničí. Pořady jsou vysílány polským Rádiem Opole a českým Rádiem Bohemia. Redakce Radia Opole spolupracuje s časopisem INSPIR vydávaným v Rychnově nad Kněžnou. Více o projektu v nabídce.

Láska čekala v divadle

Pořad byl odvysílán dne 24. 3. 2018 na stanicích Radio Opole (PL) a Radio Kostka (CZ).

Příběh, který představuje Małgorzata Rucińska pocházející z Opole, je neobvyklý. Mnozí z nás sní o opravdové lásce, i když víme, že to není snadná zkušenost, protože obvykle přichází nečekaně… Nerozumíme, proč se najednou druhý člověk stává celým našim světem.

Hrdinka reportáže se ocitla v ČR jako účastnice divadelního projektu uskutečňovaného v Malovicích, nevelké vesnici u Českých Budějovic. Divadlo Continuo, které zde vzniklo, přibližuje umění místním lidem. Do místa, které zvolil Pavel Štourač, režisér a zakladatel divadla, přijíždějí herci z různých světadílů. Právě zde na naši hrdinku čekala láska...

Dnes přinášíme opravdový příběh Małgorzaty Rucińskiej, podle kterého by mohl vzniknout i scénář filmu.

„Vešel do divadla“, vypráví Malgorzata, „Něco jsem hledala. Řekl mi, že neví kde to je, ale že ví, že mohl by se mnou strávit celý život.“

Dodnes si to neumím vysvětlit, pokračuje. Bylo to nečekané. Vítek pracoval v divadle na rekonstrukci. Jakmile začal projekt, rekonstrukce byla ukončená.

Asi i Vítek byl v takovém okamžiku, připraven seznámit se s někým, začít nějakou životní etapu. Pádlo to na mne. Bydlel tam. Všichni tam bydlí v takové buňce. Je to alternativní způsob bydlení, adaptoval malinký prostor a bydlel tam pět let během toho projektu. Nevím, co tehdy na mně uviděl, ale od první chvíle mi dával najevo, že se o mne zajímá, že je pod mým dojmem, vůbec to neskrýval, říkal to rovnou, bydleli jsme spolu, pracovali jsme spolu s ostatními v rámci projektu, těžko říci, kdy se to stalo. Nemělo to standardní průběh… seznámení, rande… Stálo se to najednou. Může za to práce v divadle, emoce. Nic neskrýváš, je i fyzická únava, práce po nocích, cítí se více, rychleji se navazuji známosti, přátelství i láska. I v minulých projektech vzniklo hodně vztahů, manželství, na deset vztahů asi jen jeden skončil, ostatní jsou spolu, takže takové věci už tady byly.

Takže rychle, intenzivně, a jsme v tom nadále, zbyly nám mimořádné vzpomínky na to období. Těžko se to popisuje někomu, kdo nemá zkušenost takové skupinové práce, blízkosti v tvůrčím procesu, zdá se mi vzácné, že člověk se ukazuje jaký je, a buď je akceptovaný nebo ne. Tak jsme začali naši přátelství, lásku s Vítkem. Takhle upřímně.

A začala další etapa. Ten projekt. Tři týdny nestandardního intenzivního prožívání. Pak jsme začali spolu bydlet, a těch emocí už bylo méně, je snadší to popsat.

Začátek byl pro mne vtip. Nikdo nečeká, že to pak tak dopadne. Ale důsledně mi dával najevo, že něco na mně uviděl, a to mne okouzlilo. Také že je starostlivý, otevřený, připravený na vztah, moudrý, Vítek je trochu starší, má nějaké zkušeností, a ví, jak vztah tvořit, chápe, že je to těžká práce, třeba hodně spolu mluvit. Byl to rozdíl proti tomu jak začal, že mohl by se mnou žít, což znělo ukvapeně, nepromyšleně… Taky jsem už něco prožila, tak hned takovým slovům nevěřím. Ale pak, jak on umí se podívat na problémy, společně je řešit, vyříkat si všechno, vzájemná očekávání, nejen ten optimistický začátek, ale vědomí že vztah jsou i jisté konflikty, že všechno je třeba uhladit, ukázal mi to, když jsme začali normální život, práci, nikoli na prázdninách, kdy děláme jen to, co máme rádi…

Poznala jsem to tehdy, když jsme se rozhodli bydlet spolu, v Praze. Oba jsme se tam museli nastěhovat, získat novou práci, udělat hodně pro to, abychom tam mohli bydlet. Pro mne to byla adaptace na novou situaci těžší. Problémy s jazykem, s prací, k tomu chovat se optimisticky doma. Vítek je optimista, pořád je spokojený a šťastný. Ale je si vědom i problémů, obtíží. Je pevně rozhodnutý, trpělivý, ví, že je třeba projít různé věci. Tehdy jsem viděla, jak je zodpovědný, a byl tak trochu mým průvodcem, pomáhal mi a ukazoval cíl, ke kterému jsme došli. Teď jsme společně odjeli do Norska a tady už nevidím ten boj. Tady už to zvládáme, máme lepší práci, víc peněz, času pro sebe. V Praze jsme dělali i 12 hodin denně, bylo těžké ještě něco u toho tvořit…

 

Minulý rok, v létě, divadlo pořádalo takový měsíční projekt končící představením.

Zvláštní je, že divadlo se nachází v takové malé vesničce, možná je tam 100 – 200 obyvatel. Zdá se že tam je stěží publikum, kulturní život. Mají však krásný opravený kulturní dům, je v něm nejen divadlo ale i jiné kulturní aktivity. Opravy teprve skončily, renovace se zúčastnil můj současný partner, kterého jsem tak potkala. Rekonstrukce financovaná EU. Je vidět tu podporu. Působí nejen pro Poláky ale pro lidi z celého světa. Režisér Pavel Štourač je docela známý v uměleckých divadelních kruzích. Je to fyzické divadlo. Divadlo tance.

Divadlo se zaměřuje na práci tělem, tělesnou expresi. Byla to výzva, já se chci rozvíjet, zkoušet nové věcí, lidé ze souboru tam také žijí, na farmě, v karavanech. Funguje to už několik let. Vedle je farma, kde chovají kozy, kohouty, prostě vesnický život.

Do té vesnice opravdu přijíždějí lidé z celého světa. Takže mezinárodní, mezikulturní, mezigenerační výměna. Staří lidé, děti… Hlavně prezentace představení, které v tomto divadle vypadají tak, že je tam foyer, malý bar, a po představení si lze vyměnit poznatky, promluvit s umělci. Je to otevřené. Bylo pro mne taky zajímavé jak ta mezinárodní skupina to zvládá ve středu Čech, kde lidé nemluví anglicky, ale mám skvělé zkušenosti. Šlo se k těm lidem, je tam jen jedná hospoda, tak pátek, sobota, po několika pivech si rozuměli. Začínaly známosti, přátelství… Čeští herci pomáhali s komunikací. Pokud vím, byl to režisérův úmysl, přivést divadlo do takového místa, protože je to hodnotou přivést něco co není, zpřístupnit. Měl i soukromé důvody, koupil si farmu, opravil budovu pro divadlo, možná, že ta izolace podporuje tvůrčí proces, vznik představení. Vím, že je to pracovitý člověk, kromě provozování divadla, vyučuje fyzické divadlo na škole ve Švýcarsku.

Představení vzniklo díky Pavlovi. Lidé tam přijíždějí z půl hodiny vzdálených Českých Budějovic. Hráli jsme šest dnů za sebou vždy asi pro sto padesát osob. Představení se jmenovalo The Boat - Loď. Na jevišti bylo hodně vody. Pro mne to byl překvapující scénický efekt. Dříve jsem se s něčím takovým nesetkala. Scénografii jsme dělali sami. Byl to nevšední režisérův nápad a udělal dojem.

Pro mne divadlo, umění je komunikace. Říct něco důležitého. A tady to bylo. Skupina lidi začíná tonout. Jejich chování, když se stává zřejmým že loď se potopí. Vztahy mezi lidmi a konec. Je to metafora. Když to popisuji, každý si to může představit jinak, a bylo to vizuálně krásné, hlavně díky té vodě, osvětlení, pohybu účinkujících. My jsme tam vážně strávili 3 týdny, a pracovali občas do dvou, čtyř v noci. V chladné dny voda byla ledová. Bylo vidět tu práci. Pro mne to bylo jedno s nejtěžších představení, ve kterých jsem pracovala. Chtěla jsem už říci, že končím, to se promítlo v představení. A tak to bylo myšleno, to byla koncepce těžké situace, přetéká loď, která se potopí. Pokud vím, to divadlo tak intenzivně pracuje, čím blíže k představení, tím delší přípravy. Řekla bych vražedně…

Díky tomu pak ty emoce na jevišti jsou autentické.

Hodně Vítkových známých nemluví anglicky. Uvědomila jsem si, že my Poláci lépe známe angličtinu. V Česku tomu lidé nevěnují tolik pozornosti. Není tam taková emigrace. Mluví česky a často se stalo, že mi řekli, mluv polsky, my Češi a Poláci se domluvíme. Ale přiznávám, že ze začátku jsem nic nerozuměla.

Když už nemůžu, hádáme se, mluvím polsky, on se posměje, leccos porozumí, doma mluvíme s Vítkem anglicky, chtěl ten jazyk zdokonalit, a je to tak snažší, že můžeme se vyjadřovat v neutrální řeči. Pokud já bych musela česky nebo on polsky, trvalo by to déle. Je hodně milých slov. Vítek mne oslovuje miláčku, polsky „kochanie“, je to moje oblíbené slovo a je dost takových stejně roztomilých slovíček. 

Chtěli bychom koupit spolu pozemek, postavit si svůj dům. Já bych chtěla bydlet u polsko-české hranice, avšak na české straně. Nevíme jak to dopadne, počkáme ještě několik let. Jsme otevření, teď v Norsku. Oba se tady dobře citíme, tak se uvidí.

Poslouchejte pořad MOST ze dne 24. března 2018 (*.mp3)

Image

Pořady Rádia Opole jsou vysílány v repríze na Rádiu Bohemia pravidelně vždy v úterý ve 20 hodin v českém překladu a následně i v polském originálu.

Image
Image
Copyright © Bonton z.s. 2020. All Rights Reserved.

Search