Přehled pořadů

Projekt Most – polsko česká spolupráce redakcí se uskutečňuje v období 1. 1. 2018 – 31. 12. 2020 a obsáhne celkem 144 rozhlasových relací z nejrůznějších oblastí života polsko českého příhraničí. Pořady jsou vysílány polským Rádiem Opole a českým Rádiem Bohemia. Redakce Radia Opole spolupracuje s časopisem INSPIR vydávaným v Rychnově nad Kněžnou. Více o projektu v nabídce.

Poslední zhasne

Pořad byl odvysílán dne 17. 3. 2018 na stanicích Radio Opole (PL) a Radio Kostka (CZ).

„Poslední zhasne" je polsko-česká divadelní koprodukce v režií Norberta Rakowského, vzniklá na základě textu Vojtěcha Štěpánka. Její světová premiéra se konala v Hradci Králové na festivalu Divadlo evropských regionů. Na deskách Divadla Jana Kochanowského v Opoli se toto představení hraje od září roku 2017.

Polští a čeští herci na jevišti používají nejen své rodné jazyky, ale i znakovou řeč.
Po představení mluví s diváky a s českými herci o úloze divadla v Polsku a v Česku a jestli je dojímají stejné věci a zajímají stejné otázky. Množství způsobů vyjadřování není jen výsledkem mezinárodní spolupráce, ale prvkem, který zdůrazňuje rozdíly mezi lidmi a problémy s každodenní komunikací.

Reportérka Ewelina Rusin – Rozycka mluvila s diváky tohoto představení a dále uskutečnila zajímavé rozhovory s českými herci hrajícími hlavní postavy.

Ahoj. Jsem Vojta Štěpánek. Hraju muže, který má ženu, ale nemá s ní dítě, to nebylo fyzicky možné. Tak adoptovali dítě, ale po čase se rozhodli je vrátit do děcáku.

Jan Hofman: V Poslední zhasne hraji pozorovatele a dívám se na příběh hlavních postav. Před pěti lety Norbert Rakowski, tady ředitel divadla, režíroval v Praze a zůstali jsme kamarády. Říkali jsme si, že musíme něco udělat. Nevěděli jsme co. Ale ta česko polská spolupráce je taková, že máme hodně společného. Historicky, mentálně… Tak po čase jsme se rozhodli soustředit nikoli na rozdíly, ale na to co je společné. To je jakýsi jazyk uvnitř. Problémy jsou stejné. Chtěl jsem něco udělat na scéně Modelatornia. Je to scéna pro nový divadelní jazyk. Divák může akci stopnout a zeptat se na něco.

Představení je prezentováno divákům v Polsku a v Česku. Jak je přijímané?

Češi reagují smíchem, více než Poláci, Poláci více poslouchají text, Češi jsou více živelní jako diváci, a my Poláci více prožíváme. Posloucháme v tichu…

Pokoušíte se vybídnout publikum k interakci s vámi. Ptáte se. Ukazujete prstem. Stavíte diváky do nepohodlné situace. Na představeních, které jsem viděla, byli diváci rezervovaní. Neodpovídali, nezvedali se, nevstupovali na jeviště. Je tak tomu vždy?

Jednou se stalo, že na otázku „Kdo si myslí, že je opravdu upřímný sám se sebou, ať odejde, někdo komentoval „tak já můžu jít“

A šel ven?

To ne.

Řekněte mi, máte něco na Polácích rádi?

 

My Pepíci, Češi, nejsme tak vážní jako Poláci, máme rádi smích, protože pravda je příliš těžká pro nás, malý národ, naše dějiny nebyly v našich rukou, rozdíl je v tom, že divadlo v Polsku je vážná věc. V Polsku lze udělat skandál. V Česku to není možné, což je škoda.

Rádi hrajete v Polsku?

Rádi hrajeme v Polsku. Je to takový rituál. Nasedáme do auta do Opole. Jsou to takové prázdniny. Den volná. Jde se na palačinky. Potkáváme kamarády se souboru. Je to fajn relaxace tady.

A jak hodnotíte polsko české vztahy? Na představení padají těžká slova i o stereotypech a pověrách. My se posmíváme vám, že hodně pijete. Vy nám, že věříme v Boha a hodně si tím vysvětlujeme. Pokud se opravdu posmíváte Polákům, tak proč?

Ty řečí to je humor. To není důležité. Ale v jazyce jsou pro nás vtipné rozdíly. Zápach, polsky krásná vůně, je česky smrad.

Je lepší o tom vědět.

Jo. Když Polák říká Češce „Hezky pachneš“, tak s ní mluví naposledy.

Polština je pro vás vtipná.

Je směšná. Máte mnoho š a ž ve slovech.

W Szczebrzeszynie….

Zkusíte to?

Já to znám…

Obdivuji.

Počítáte s další spoluprací? Máte už nějaké plány?

No, bylo by to fajn. Ale jsme tady tři čeští herci. Tak asi další díl Poslední zhasne…

 

Inspirovaná představením rozhodla jsem se popovídat si s herci. Proč jste se rozhodli sem přijít? Co vás zaujalo?

Obecně se mi zdá, že o jižních sousedech toho málo víme. Když myslíme na české výrobky, první myšlenka bude české pivo, knedlíky, lentilky. České kultury je málo. Aspoň já neslyším českou hudbu, nevidím české knihy, občas se najde nějaký český film. Obvykle je dobrý. Ale více je těch německých, anglických nebo amerických. Zdá se mi, že stojí za to znát své sousedy, jejich názor na svět. Hodně jsem chtěla slyšet českou hru. Nás ten jazyk pobaví. Pozitivně. Je vtipný. Podobná slova mají jiný význam. Obvykle reagujeme úsměvem a zajímalo mne jak to dopadne na jevišti. Jak ten jazyk vyzní.

To ano, ale ve hře byla nejen čeština, a není běžné aby se v divadle používalo tolik jazyků.

Ano, herci používali tři řeči., češtinu, Polštinu a znakový jazyk. Pro diváka, i když se to možná v rozhlase nezdá, pro pozorovatele to bylo velmi snadné, protože překlad se promítal na stěnu. A my také češtině z části rozumíme. A Češi polštině. Tak se ukázalo, že máme hodně společného.

Poslouchal jsem, co diváci říkali o tom představení. Čeština je podobná. Tak tomu bylo rozumět. Znaková řeč se tlumočila. A ta forma byla srozumitelná, průhledná, čitelná. Ten určitý příběh, bylo jich několik, jeden o člověku, který používal znakovou řeč. Témata byla vážná, ale ta forma umožňovala, abychom se zasmáli. Byla možnost aktivní účasti.

To se moc nepovedlo…

Ale to bylo o tom, že všichni jsme pasivní pozorovatelé života kolem nás. Každý má příběh, který možná nemusí sdílet na facebooku, takový těžký příběh ze života. Publikum se zúčastnilo v tom smyslu, že bylo velmi blízko. Byli jsme jako i část herců pasivními pozorovateli, soupeři těch tří postav, asi tří dějů, pokud se nepletu, těch problémů: vzdání se syna, který nemluví, používá znakovou řeč, problému rutiny ve vztahu, kterou ti lidé si uvědomují teprve díky nepovedené adopci. Pořád vznikaly, opakovaly se otázky, co tomu říkáme? Jak reagujeme? Velkým přínosem té hry je, že každý si ty otázky zodpověděl ve své hlavě. Nekladla se otázka jací jsou Češi, jací jsme my, ale jaký je současný člověk a s čím bojuje.

V Polsku je s divadlem ten problém, že musí být vážné. Těžké, zdrcující. Češi mají větší odstup. To bylo vidět. Ukazovali těžké věci, mluvili o vážných problémech, mezních situacích, ale velmi přátelsky. A co se mi líbilo, divák rozhodoval, do jaké míry se bude angažovat. Jak hluboce to prožije, jak to bude vnímat. To ukazovalo, že Češi mají větší odstup. Pro ně divadlo, to je závěr mého rozhovoru s nimi. Řekli, že naše vážné divadlo bylo pro ně zajímavou zkušeností, v Česku je divadlo zábavnou záležitostí. Ale upřímně řečeno, ne vždy po dlouhém pracovním dnu máme ještě chuť a sílu jít na těžkou divadelní hru. U nich je to jiná úroveň. Má to své kladné a záporné stránky.

Na dotaz, zda rádi hrají v Polsku, se zjistilo, že zkušenost v Divadle Jana Kochanowského je první příležitostí hrát na naši straně hranice. Zdůrazňovali, že naše divadlo je hodně vážnější, lze si více dovolit, je to pro ně zajímavý pokus. Měla jsem ale dojem, možná to nechtěli říkat, že naše publikum je více rezervované. Jemně řečeno.

Na závěr, asi nelitujete, že jste přišli na českou hru?

Vůbec ne. Byla to pořádná, snadno srozumitelná hra, i když s těžkou problematikou.

Jsem stejného názoru. A jak jsem říkal: divadlo nemusím, měl jsem výhrady, ale vyšel jsem spokojený, byla to velmi dobrá zkušenost. Vřele ji každému doporučuji.

Poslouchejte pořad MOST ze dne 17. března 2018 (*.mp3)

Image

Pořady Rádia Opole jsou vysílány v repríze na Rádiu Bohemia pravidelně vždy v úterý ve 20 hodin v českém překladu a následně i v polském originálu.

Image
Image
Image
Copyright © Bonton z.s. 2021. All Rights Reserved.

Search